Slovo kreativita pochází z latinského creo, což lze do češtiny přeložit jako tvořím. Jde tedy o schopnost tvořit. Kreativita není, a to je třeba zdůraznit, trvalou dispozicí člověka. Nelze snadno říci, že jeden člověk je kreativní a druhý nikoli. Kreativita je spíše stav mysli než trvalá dispozice, jakkoli je samozřejmé, že jsou lidé, kteří si takový stav umí navodit a naopak takoví, kteří se mu vytrvale vyhýbají. Není však třeba lidově „házet flintu do žita“, pokud máte pocit, že vaše myšlení není právě tvořivé. V průběhu kurzu si ukážeme praktická cvičení na kreativitu a společně zjistíme, že i lidé, kteří jsou velice tvořiví, zažívají velmi nekreativní chvíle.

Pro definici kreativity je třeba zmínit tzv. tvůrčí problémy. To jsou takové, jejichž řešení odpovídá právě kreativnímu myšlení. Lze je charakterizovat následujícími čtyřmi body:

1. Jsou nové – jejich řešení zatím neexistuje. Nemusí přitom nutně jít o nějaké velké problémy, ale často o drobné situace všedního dne.
2. Jsou společensky důležité – kreativní myšlení obecně není možné spojit s vymýšlením absurdních a zbytečných věcí, jako je hranatý kruh, který může být sice pěknou kreativní rozcvičkou, ale tvůrčím problémem není. Je třeba, aby problém byl společensky uznaný alespoň v potenci (třeba ho nikdo zatím nemusí vidět).
3. Jsou otevřené – jde často o široce a neostře definované problémy, které je třeba vhodně zúžit nebo pro ně identifikovat vhodný zdroj informací, který není snadno dostupný.
4. Jsou neohraničené – mají více správných řešení nebo cest, kterými se k nim lze dostat.

Cambridge Dictionary definuje kreativitu jako schopnost produkce a/nebo užití originálních a neobvyklých myšlenek. Co to znamená? Předně to, že kreativitu můžeme vnímat teoreticky, tj. jako tvoření myšlenek skutečně fundamentálně odlišných od čehokoliv, co zde kdy bylo. Jako příklad lze uvést Einsteina, který přišel s myšlenkou konečné rychlosti světla ve všech vztažných soustavách. Sama myšlenka je kreativní, protože nemá žádný jednoduchý dedukující postup. Prostě přemýšlíte o světě, řešíte nějaké problémy a postupně dostanete právě takový nápad.

Druhým a podstatně častějším přístupem k vnímání kreativity je aplikace nějaké myšlenky nebo postupu do situace, kde bychom ji nečekali. Příkladem takové kreativity je třeba seriálová postava z přelomu 80. a 90. let MacGyver. Tento tajný agent dokáže pomocí tkaniček od bot a klíče vyrobit smrtící zbraň, zařízení na překonání vzdálenosti mezi dvěma budovami, nebo past na zločince. Z velice omezených zdrojů dokáže vždy vytvořit něco, co mu pomůže vyřešit určitý problém, pro jehož běžné překonání nemá k dispozici „normální“ zdroje. Seriál je samozřejmě velice přehnaný, ale jasně ukazuje, že kreativita se nemusí projevovat jen ve velkých myšlenkách, ale také v moha konkrétních situacích.

Umělci v době od Platona až téměř do renesance byli hodnoceni primárně podle schopnosti provádět nápodobu. Napodobování, kopírování druhého, nebylo vnímané jako neřest nebo problém, ale jako ctnost, jako klíč k umělecké činnosti. Až na prahu renesance se objevila umělecká možnost svévolné tvorby, objevuje se umění, jako proces tvoření něčeho nového. A právě to je předmětem příhody o Giottově O, kterou vypráví Vasari ve své biografii o Giottovi a kterou zde přenášíme z Feyerabendovy knihy Věda jako umění:

O co v příhodě vlastně jde? Kreativita se u Giotta projevuje třemi podstatnými O:

1. Originalitou – je tím, kdo se chce odlišit, volí jiný přístup, něž jaký volí ostatní, hledá řešení, které je nekonvenční a přitom odpovídá zadání, které dostal.
2. Odvahou – Giotto jistě docela riskoval, ucházel se o jednu z nejprestižnějších zakázek, o kterou každý stál. Přesto zvolil postup, který mohl končit absolutním selháním, vstupoval do prostoru nejistoty.
3. Odbornost – Giotto není žádným průměrným malířem, umí díky své dokonalé technice dělat skutečně špičková díla a výtvarnému umění skutečně rozumí. Kdyby nedisponoval těmito charakteristikami, nejen že ho nenapadne odevzdat „obyčejný kruh“, ale ani ho není schopen udělat tak přesně a ostře. Někteří lidé mají tendenci odbornost a zručnost v kreativitě upozaďovat, což ale není ideální přístup.

Právě význam třetího O Feyerabend obzvláště zdůrazňuje. Říká, že kreativita se stala populárním slovem, něčím, co je možné nalézt všude kolem nás. Stala se zaklínadlem, které jako by existovalo samo o sobě. Jenže tak to není. „Ve vědách se množí hlasy těch, kteří připisují důležité vědecké poznatky nikoliv postupnému používání nějaké přísné metody, nýbrž spíše odvážným nápadům jednotlivých vědců. Nemějte strach z věd – tak kážou apoštolově tvořivosti širokému publiku. Rozšíření věd neznamená, že je nyní vše vyprahlé a redukované na formule, neboť velká věda se od velkého umění neodlišuje. V obou případech potřebuje mít člověk přirozeně odborné poznatky. Potřebuje však také ještě tvůrčí myšlenky.“ Kreativita tedy odbornost či zručnost potřebuje. Ona tři O, která jsme uvedli výše, tvoří něco jako nerozdělitelné aspekty čehokoliv, co by bylo možné za kreativitu v našem slova smyslu označit.

Samotné definování kreativity je složité a nejednoznačné, takže jde o typický tvůrčí problém. Marie Königová uvádí, že jde o „schopnost vytváření nových kulturních technických, duchovních i materiálních hodnot ve všech oborech lidské činnosti. Tvořivost je aktivita, která přináší dosud neznámé a současně společenské výtvory.“ Theresa Amabile pak říká, že „dílo nebo řešení problému se považuje za kreativní do té míry, do jaké je novým, užitečným, správným a přínosným řešením zadaného úkolu a zároveň do jaké míry je úkol heuristický (objevný, originální, původní, předpokládající nové řešení) než algoritmický (známý úkol s rutinním řešením).“

Můžeme ji také vnímat jako „schopnost překonat tradiční myšlenky, pravidla, vzorce, vztahy a podobně; vytvořit smysluplné nové myšlenky, formy, metody, interpretace atp., za užití originality, progresivity nebo představivosti.“  Hlavsa tvrdí, že „kreativita je pokrok v subjekto-objektových vztazích, při kterých vzniká novým způsobem a spolu s formováním vědomí nový produkt.“ Dalších definic by bylo možné najít mnoho, avšak „pokus podat ustálenou definici kreativity je pravděpodobně scestný, jelikož definice mají sklon ke zkreslení v souladu s určitou konkrétní teorií.“

Zajímavá je časová dimenze takové tvořivosti. Wallas popisuje proces kreativity s tím, že potřebujeme mít jistý čas na inkubaci řešení, na nalezení vhodného postupu řešení. Kreativita není dílem okamžiku nebo záblesku, nýbrž procesu.

Dnes již téměř zapomenutý český filosof Josef Ludvík Fischer napsal krátkou stať na téma zahálky. Zahálka je činnost vnímaná všeobecně jako špatná, morálně pokleslá. Člověk povolaný k práci ve světě, k aktivitě nebo kontemplaci, nedělá nic užitečného. Promrhá čas, který je vyměřený jeho bytí, a nic po něm nezůstane. Ve společnosti se předháníme, kdo uběhl více kilometrů, navštívil lepší výstavu nebo přečetl kvalitnější monografii. Odpočinek byl nahrazen aktivním trávením volného času. Také ten je nutné naplánovat, řídit, aktivně jej reflektovat, užívat pro seberozvoj. Na nějaké volno či zahálku není v životě moderního člověka místo.

Fischer ale přichází s něčím jako chvalořečí na zahálku. Ve světě existuje mnoho krásy a zajímavých věcí. Jenže těch si během toho, co jsme zaměstnáni malými i velkými problémy, nemůžeme všimnout. Přehlušíme je činností. Nevidíme svět kolem sebe ani v sobě ostře, vše se jen míhá podle stanoveného plánu a rozpisu. Zahálka spočívá v tom, že všeho necháme, otevřeme oči a budeme se jen dívat. Fischer doslova hovoří o umění zahálky. Ty největší, nejkrásnější a nejdůležitější věci objevujeme skrze ni. Zahálka je jedinou cestou k věcem, které mají skutečnou hloubku.

Kde je čas břemenem, není zahálky, píše Fisher. Je pouze útěkem před nudou, což je činnost – jak každý uzná – pošetilá. Proč by měl člověk před nudou utíkat? Aby se z nudy stala zahálka, je třeba udělat dvě věci. Předně je třeba přestat vnímat čas jako břemeno, jako tlak, a svůj pobyt ve světě jako plnění seznamu úkolů. Zahálka, tedy prostor pro bytí se sebou samým, je klíčovým aspektem možnosti být kreativní. Workoholismus, práce přes celý čas, je něčím, co je neefektivní a neumožňuje to ono stižení a změnu myšlenkových schémat, tedy prostor pro tvořivost.

Kozbelt, Beghetto a Runco  hovoří o tzv. malé a velké kreativitě (navazují přitom na Kaufmana ). Rozlišují mezi kreativitou geniálních tvůrců a vynálezců jako je Mozart, Newton či Picasso, kteří disponují tzv. velkou kreativitou. Tedy schopnosti skutečně přinášet zcela mimořádné objevy, ke kterým se ostatní nemají šanci běžnými prostředky dopracovat. Takto kreativních lidí je málo, odhadem pod 5 %. Tady ale platí, že každý může být kreativní. V takovém případě hovoříme o tzv. malé kreativitě, tedy využití nových postupů nebo produkce nových myšlenek, které mají často velice všední charakter. Vymyslíme způsob, jak chutněji uvařit nějaké jídlo nebo jak spočítat nějaký zapeklitý příklad, napadne nás nová interpretace biblického verše nebo básnička. To vše se schovává pod jménem malá kreativita. Jsou ji schopni všichni a lze ji poměrně jednoduše upravit, což je ostatně jedním z cílů tohoto kurzu.

U myšlení obecně je možné podle Guilforda rozlišovat mezi tzv. lineárním, tedy konvergentním, a rozbíhavým neboli divergentním myšlením. Lineární myšlení je spojené se zaměřením se na předem známý, nebo alespoň logicky vyplývající proces řešení určitého problému. Postupujeme v něm krok za krokem, až se dostaneme k cíli. Takový způsob myšlení je velice důležitý v případě řešení již známých problémů, nebo třeba při popisu objevu nového jevu. Jeho zásadní výhodou je, že může být snadno opakovatelný a lze jej jednoduše zkoumat a zdokonalovat. Problémem takového myšlení ale může být naopak to, že obtížně nachází nová řešení, nápady či přístupy. Je tedy většinou (ač ne zcela přesně) vnímáno jako nekreativní. Naopak divergentní myšlení nesleduje jeden postup, ale snaží se pracovat s velkým množstvím informací, které tvůrčím způsobem reflektuje. Hledá více cest k řešení problémů, je nestrukturované, neopakovatelné, málo přesné. Preferuje kvantitu před kvalitou. Obvykle právě to spojujeme s kreativitou.

Holm-Hadulla se svými kolegy vytvořil dialektickou teorii kreativity, která tvrdí, že ke skutečně tvořivému myšlení (tedy ke kreativitě) dochází tehdy, když se divergentní a konvergentní myšlení potkávají nad určitým společným problémem. Základem tvořivosti je tedy dialektický vztah mezi řádem a chaosem, ze kterého vyvstávají nové myšlenky. Je však vhodné se vyvarovat jednoduchého schematismu, že jedna z forem myšlení je lepší než druhá. Obě jsou důležité a hodí se na něco trochu jiného.

S kreativitou se pojí ještě jeden problém, který jsme již naznačili, a to je spor kvality a kvantity. V kreativitě platí předpoklad, že kvantita tvoří kvalitu. Pokud budeme produkovat velké množství nápadů a řešení bez ohledu na to, jak jsou dotažená nebo realizovatelná, tak dosáhneme lepších výsledků, než pokud se budeme od začátku zaměřovat pouze na taková, která považujeme za nosná a správná. Právě na této zásadě je založeno relativně velké množství kreativních technik.

Především v popularizační literatuře se hovoří o činnostech, které jsou spojeny s určitou hemisférou. V takovém případě se s levou váže práce s jazykem, logikou, psaní, počítání, motorika či práce s časem. Pro pravou je pak typické vnímání hudby, barev, představivost, práce s prostorem či snění a citlivost pro komplexnost.

Koestler se domnívá, že ke kreativitě dochází tehdy, když se prolnou dva značně odlišné myšlenkové rámce. Ty jsou aplikovány na jeden fenomén, jehož chápání je najednou zcela odlišné od toho, jak jsme ho chápali doposud. To ostatně v oblasti kreativity mnohé vysvětluje – například na některé nápady přicházíme tak, že řešíme určitý problém a nemůžeme na jeho řešení dlouho přijít. Pak se jdeme projít a změna prostředí a podnětů nám pomůže nalézt řešení. Například autor těchto řádků nejčastěji nachází řešení problémů buď u pracovního stolu v kanceláři nebo při běhání, podle toho, kde daný koncept vzniká a jak je složitý. Měnění rámců, ať již znalostí více vědních disciplín nebo změnou prostředí, je důležité. Ostatně jde o jeden z důvodů, proč se dnes tak propagují dvouobory nebo proč se na dobrých školách v USA či Velké Británii studenti rychle nespecializují, jakkoli by to na první pohled mohlo být výhodné a efektivní. Potíralo by to totiž prostor pro disponování dvěma zcela odlišnými myšlenkovými rámci.

Klíčová je ještě jedna otázka, totiž, co je to nové či originální, námi výše popsané první O: „Existuje vůbec něco zcela nového? Možná že základní tvrzení o novosti nespočívá v tom, že ono nové neexistuje, ale že je obtížné to rozebrat a popsat, a tento prvek tedy postrádá krajní význam v diskuzi o mechanizmech kreativity – vývoj zůstává stabilní, zatímco se proces může opakovat.“ Novost je charakteristika, která je v rámci úvah o kreativitě vůbec nejsložitější. Jednak je značně subjektivní (co je nové pro jednoho, nemusí být vůbec nové pro druhého), a současně je značně kontextuální. Na užití kladiva nebo bagru není nic neobvyklého, pokud ho nepoužijeme jako výtvarný nástroj. Proto se někdy hovoří i o tom, že kreativita je kulturně ohraničená – jednak tím, co se v ní za nové a užitečné vůbec považuje, ale také základním rámováním celého konceptu.

Austin Kleon ve své knize Kraď jako umělec píše, že vlastně nic nového nevzniká. Vše je jen přeskládáním, novým kontextuálním zasazením nebo převyprávěním toho, což již dříve bylo řečeno. Jinými slovy – kreativita není o novosti jako takové, ale o schopnosti dobře sledovat to, co dělají ostatní. A ve vhodný okamžik ještě o umění to vzít a vhodně zpracovat, dát do nového kontextu, pospojovat. I takto se lze na kreativitu dívat a vlastně souhlasit s Feyerabendem, že ona vědeckost, odbornost a přehled jsou pro kreativitu klíčové.

Řada lidí si představuje, že velké objevy vědy jsou dílem náhody – někdo něco někde položí, zapomene či nechá a ono to zplesniví, ozáří se nebo se začne pohybovat. Podle toho pak máme před sebou objevy penicilínu, radioaktivity a vztahu magnetického pole a elektrického proudu. Jakoby věda a vědní obory byly dílem náhody. Ve skutečnosti to tak úplná náhoda není, jde jen o jednu ze čtyři fází, kterou v průběhu řešení problému procházíme.

Graham Wallas pojmenovává čtyři základní fáze kreativního procesu nebo obecně kreativního přístupu k řešení problémů. Pochopit mechanismus a význam jednotlivých fází je pro kreativní myšlení velice důležité, protože umožňuje zlepšit celý proces hledání myšlenek a nápadů.

Příprava

Klíčovým krokem, který není možné přeskočit, je příprava na řešení problému. V této fázi je třeba formulovat základní otázku či problém, na který budete hledat řešení. Často se může ukázat, že ta správná otázka je ve skutečnosti trochu jiná, ale práce v přípravné fázi se vrátí člověku vždycky. V tomto čase je třeba načítat, studovat, zkoušet počítat a experimentovat s řešeními, která člověka napadnou hned nebo jsou v oboru vnímaná jako standardní.

Všechny další fáze stojí a padají na tom, co si člověk během přípravy nastuduje a co v ní odpracuje. Nejde přitom jen o činnost, která by směřovala pouze k jedné konkrétní věci či fenoménu. Člověk nabyté zkušenosti pochopitelně používá i jinde při práci nad dalšími otázkami či úkoly.

Inkubace

Pokud problém není úplně triviální, často na jeho řešení nepřijdete hned. Inkubace je doba, kdy se nevěnujete přímo problému, ale děláte něco jiného. Důležité je, že jde o nevědomý proces. Mozek je ale konstruován takovým způsobem, že nedokončené úkoly neustále udržuje a zpracovává. To, co se někdy projevuje jako „černé svědomí“, které říká, že jste něco neudělali nebo nedotáhli, se zde objevuje v roli řešitele.

Tím, že děláte něco jiného, obohacujete svůj myšlenkový svět o nové podněty, které s řešením mohou pomoci. Není známé, jak inkubace reálně probíhá, někomu nejlépe funguje procházka, jinému návštěva galerie nebo třeba učení se jiného předmětu. Mozek ale podvědomě pracuje na problému a hledá vhodné řešení.

Odejít od nedokončeného úkolu nebo nevyřešené otázky tak nemusí být lenost, ale cílená snaha o podporu inkubace. Každý by si přitom měl vyzkoušet, co mu konkrétně nejvíce pomáhá a nejlépe vyhovuje.

Inspirace

Inspirace se někdy označuje jako „aha efekt“. Jde o okamžik, kdy řešení člověku najednou dojde, často nikoli po částech, ale celé naráz. Nejednou nemá trvalý charakter, takže se vyplatí pokusit se nápady získané v rámci této fáze rychle zapsat či jinak zpracovat. Jestliže se k nim pak třeba ráno vrátíte, mnohdy je možné je dopracovat a doplnit v detailech tak, aby výsledek byl skutečně dobrý. Inspirace je asi jediný krok, který se dá obtížně podporovat a rozvíjet cíleně. Řada tvůrčích krizí spočívá v tom, že inspirace nepřichází ani po relativně dobré přípravě a dlouhé době inkubace.

Verifikace

Někteří tzv. kreativní lidé nemají tuto fázi práce s nápadem dost silnou. Ne všechno, co člověk vymyslí, je skutečně funkční, zajímavé a užitečné. Kreativní člověk je schopen se na svůj nápad podívat s odstupem a kriticky ho zhodnotit. V případě, že najde nějaké problémy či nedostatky, je možné je použít jako základ pro další úvahy a postupovat iterativně směrem k optimálnímu řešení, kterého je člověk schopen.