Seznam témat      Práce s informacemi a učení    Učení v kontextu společnosti a vědy

Učení v kontextu společnosti a vědy

Pokud se zeptáte svých rodičů či prarodičů, jak vypadalo jejich učení a vzdělávání, pravděpodobně bude velmi odlišné od toho vašeho. Zejména vzdělávání v komunistickém Československu se bude lišit zcela omezeným přístupem k informacím. Za prvé to bylo cenzurou, kdy jste zkrátka nemohli číst, co jste chtěli. Rozhodoval o tom někdo jiný podle toho, co bylo v souladu s ideologií. Za druhé jste byli odkázáni na informace tištěné, tedy typicky v knihovnách, na vysílání televize či rádia nebo informace předané učitelem. Žádný internet ani vyhledávání toho, co zrovna potřebuji.

Možnosti učení se zcela změnily se zpřístupněním informací díky demokratickému politickému režimu a rozvoji technologií, kdy máme informace dostupné v kapse prostřednictvím našeho mobilního telefonu. Nemusíme a ani nemůžeme čekat na to, až nám informace někdo naservíruje. Musíme je vyhledávat sami, neustále se udržovat v obraze a učit se.

Mění se tedy přístup k informacím a technologie, mění se však také přístup k učení. Pokud byste se svých učitelů zeptali na definici učení, je dost možné, že by vám každý řekl něco trochu jiného. Proč? Učení je jako kognitivní proces, je předmětem neustálého zkoumání. Způsoby učení se proměňují podle společensko-politické situace a také podle aktuálních výzkumů. Zkuste například zadat na Google Scholar dotaz „learning“. Kolik jste našli výsledků?

Představa, jak učení probíhá, není důležitá jen pro výzkumníky, ale pochopitelně také pro ty, kdo se učí. Pro žáky, studenty, učitele, výzkumníky, pro všechny. Jsme to totiž my, kdo se bude učit po celý život. Učitelé a další lidé nám pomáhají k učení. Učení samotné je však na nás. Jsme to nakonec my, kdo musí podat výkon, jsme to my, kdo se musí změnit – tedy dosáhnout cíle učení.

Utváření vnitřního světa

Jeden ze stávajících přístupů (konstruktivismus, pro zájemce) předpokládá, že vnitřní svět každého člověka je jedinečný a je proto potřeba jej individuálně rozvíjet (konstruovat) v kontaktu s okolním světem. To je někdy v kontrastu se vzdělávacím systémem, kdy nabízíme zjednodušeně řečeno všem to stejné a všechny se snažíme dostat zhruba na stejnou úroveň.

Podle významného psychologa minulého století Jeana Piageta se učíme dvěma základními způsoby, které se doplňují. 

Za prvé do našeho stávajícího světa přidáme něco nového, co do něj celkem pěkně zapadá – slovíčko z angličtiny, informaci o známé zemi. Za druhé do našeho stávajícího světa se snažíme přidat něco, co do něj moc nesedí a my jsme nuceni jej značně přeskládat – třeba zjistíme, že „učení” není memorováním izolovaných prvků v podobě slovíček, nýbrž tvorba souvislostí. To znamená, že musíme začít jinak přemýšlet například o tom, jak se učíme, a možná změníme názor na školství a výroky ministra.

Pokud bychom si to pro představu zjednodušili, svůj stávající celek znalostí a dovedností střídavě doplňujeme a přestavujeme.

Vyrovnávání se se světem

Učení můžeme také chápat jako proces vyrovnání se s novou situací. Příklad: Vstupuji do nové situace, kterou je například komunikace s cizinci. Má stávající angličtina je na nějaké úrovni, ale pro zvládání komunikace by to mohlo být lepší. Učení nastává, když tyto mezery či nedostatky zaplňuji – samotnou konverzací, ze které něco nového pochytím, v hodinách angličtiny, s mobilní aplikací či čtením v angličtině. Podobně se učíme ve hře a hrou. Pokud jsme v situaci, kdy potřebujeme do dalšího levelu, musíme se zkrátka naučit otevírat dveře.

Učení je způsobem adaptace na svět, ve kterém žijeme, na situace v životní dráze, do kterých se dostaneme. Pro každou generaci je důležité pochopit kontext svého učení a vzdělávání, učení samotné a prostředky, které se k němu zrovna nabízí – od tužky a papíru po umělou inteligenci.


Autor
Mgr. Hana Tulinská, odborná pracovnice KISK