Seznam témat      Práce s dokumenty   Psaní textu

Psaní textu

Psaní představuje základní komunikační způsob v současném světě. Píšeme zprávy na WhatsApp, tweetujeme, máme blogy, knihy, články. Psaní je přitom něco, co se běžně učí někdy v první třídě a na první pohled může končit tím, že znáte všechna písmenka. Jenže, jak říká známá metafora, z rozsypaných písmenek se Shakespearovy sonety náhodně neposkládají ani nejrychlejším strojem za dobu trvání vesmíru. Psaní je tedy něco více, než znalost písmenek a pravidel, jak z nich tvořit slova.

Zatímco na amerických vysokých (i středních) školách se celé roky trénuje něco, čemu se říká tvůrčí psaní, u nás je situace v určitém ohledu jiná. Na matematiku i fyziku se dostanete i tehdy, když dobře psát neumíte (což třeba v USA nebo Velké Británii není pravda), i když i tam vás čeká třeba bakalářská práce.

Psaní se během jedné vyučovací hodiny nikdo nenaučí – je to podobné, jako s hraním na housle. Relativně rychle je možné pochopit základy teorie, osvojit si některé metody, ale trénink je něco, co se časově ošidit nedá. Jestliže někdo říká, že mu psaní nejde, může jít o jeden ze tří základních problémů (a všechny je možné odstranit):

  1. Má něco, co se označuje jako tvůrčí blok. Existuje mnoho technik (postupů), jak ho odstranit a jak s ním pracovat. Není první ani poslední a žádný velký problém to ve skutečnosti není.
  2. Málo trénuje. Psát se reálně dá naučit skutečně jenom psaním. Jednou z věcí, kterou je možné doporučit, je pravidelnost. Nejít spát, pokud nenapíšu alespoň odstavec. Čehokoliv. Je fajn zkoušet i různé formy psaní, abyste zjistili, co vám bude vyhovovat.
  3. Málo čte. Čtení a psaní spolu těsně souvisí. Čím více a čím lepší věci čteme, tím lépe se nám i píše. Pokud něčemu rozumíme, máme „odkoukané“ způsoby, jak něco vyjádřit, a dobrou slovní zásobu, pak budeme úspěšnější, než pokud jen koukáme na televizní seriály. Rada je tedy jednoduchá – čtěte! Ideálně to, co je blízké formátu, který chcete psát.

Pokud se zaměříme na odborné psaní (seminárky, referáty, knihy, články, …), pak základem pro to, abychom mohli něco psát, je mít dobré zdroje, o které se můžeme opřít a mít je načtené. Základem psaní je tedy práce s myšlenkou, kterou chceme do textu vložit. Říká se, že každý odstavec by jednu takovou myšlenku měl vyjadřovat, na začátku ji uvést a na konci opustit. Začátek odstavce současně navazuje na předchozí a umožňuje tvořit hladký a čtivý text. To zní jako hodně obecná hraběcí rada, kterou při běžném psaní ne vždycky dokážeme uplatnit, ale – zkuste psát skutečně takové odstavce, které budou mít jednu centrální myšlenku. Ne více, ne méně. A pak je nějak spojit dohromady.

Tím se dostáváme ke dvěma základním stylům psaní. První skupina autorů jsou lineární typy – začnou psát vlevo nahoře a po několika hodinách klepání nebo pohybu perem mají výsledný text hotový. Málo přepisují, málo upravují. Takových lidí je málo a musí mít skutečně velkou načtenost a ideálně i autorskou zkušenost. Většina lidí pracuje ale tak, že je jim vlastní nelineární styl – píší po kouscích podle toho, co jim zrovna přijde zajímavé a důležité. A z hromady zápisků v jeden okamžik pak začnou skládat výsledný text. To je něco, co se velice pěkně dá dělat na počítači, ale při ručním psaní slohu to jde hůře.

Vedou se velké diskuse o tom, jak se na psaní připravit. Někdo doporučuje si na začátek napsat osnovu a podle té v textu postupovat. Pokud píšete text ve více lidech, tak vám moc jiných způsobů nezbývá, ale jde pravděpodobně o nejnáročnější způsob psaní vůbec. Druhou možností je třeba práce s myšlenkovou mapou, ze které si postupně uděláte přehled o tématu a jednotlivá podtémata zpracováváte podle ní. Je to tvořivější, méně strukturované a většinou máte na konci zajímavější a méně prvoplánový výsledek. Část lidí pak text neplánuje vůbec. Začne psát a něco z něj na konci bude. Opět jde o přístup ve spoustě ohledů náročný a obtížně předvídatelný, který funguje tím lépe, čím více máte zkušeností.

Pokud píšete odborný text, snažte se už během psaní myslet na zdroje – dodělávat odkazy na literaturu, až když máte vše dopsané, je jednak hodně otravné, ale také nepraktické, protože se to špatně dohledává, váš text není tak ostrý a jasný. Nemusíte vždy vše citovat podle normy, to zvládne až závěrečná korektura, ale bez toho, abyste si vedli průběžnou evidenci toho, odkud dané tvrzení máte, se skutečně neobejdete.

A ještě tři krátká doporučení na závěr:

  • Nejdůležitější je začátek a konec textu. Věnujte jim zvýšenou pozornost. Na začátku musíte nadchnout a zaujmout a na konci shrnout a uzavřít téma. Nebojte se na konec dát nějakou výzvu k akci, dát pocit, že text něco mění nebo ukazuje nové pohledy na svět.
  • Přemýšlejte nad tím, v čem text píšete. Je Word vždycky ideální řešení?
  • Čtete po sobě! Bez dobré korektury a „znovučtení“ není dobrého textu.

Autor
RNDr. Michal Černý, asistent na KISK