Seznam témat      Media a občanství   Šest otázek než uvěříte, než sdílíte, než…

Šest otázek než uvěříte, než sdílíte, než…

Koukáte na nějaký článek nebo post na Facebooku? Kromě toho, že si ho přečtete, jej můžete také sdílet nebo lajkovat. Předtím, než to uděláte, byste ale měli přemýšlet nad tím, kdo, co či proč něco takového vůbec pouští do světa. Běžně se proto hovoří o 5W (případně 5W+H), podle začátečních písmen otázek, které si u každé zprávy máme položit. Nemusí to znamenat, že si vždy nahlas nebo na papír zodpovíme všechny otázky. Jde spíše o styl myšlení nebo nějaký přístup ke světu, který nám umožní s informacemi pracovat bezpečněji.

Koneckonců, abychom byli zcela otevření – pět otázek si u každé informace reálně nemůže klást nikdo, dokonce jsou odborníci, kteří se domnívají, že hlavní význam dezinformací nespočívá v samotné manipulativnosti, ale v tom, že nám vytvářejí určité klima nebo že zbavují lidi představy, že se na cokoli dá spolehnout. Ostatně jde o myšlenku pocházející už od Thomase Jeffersona.

Jde tedy spíše o to umět si klást ty správné otázky.

Kdo? (Who?) První otázka se ptá po původci informace. Je podepsaný? Je dohledatelné, komu dané jméno či akronym patří? Pokud něco říkáme, měli bychom za tím být ochotni stát. To neznamená, že se nemůžeme mýlit nebo svůj názor změnit. Možnost zjistit původce informace je důležitá, byť často v praxi velice pracná. Jakkoli to asi není ideální, je poměrně výhodné, pokud si vytvoříme okruh autorit (osob či médií), které jsou pro nás důvěryhodné a na základě nich se snažíme vnímat jednotlivé problémy ve světě. Dezinformační servery často používají pouze redakční zkratky a jména redaktorů se nedají dohledat. Obecně lze říci, že „známé jméno“ vždy nese určité étos či příběh – víme, proč Klaus, Halík nebo Sokol říkají právě takové věci, které říkají, svým jménem ručí za sdělení a tímto sdělením současně jejich mediální výstupy utvářejí náš obraz o tom, kým jsou.

Co? (What?) To, na co se většinou zaměřujeme jako na první věc, je obsah sdělení. Je ale třeba se na něj dívat dvojím způsobem. Tím prvním je základní vjem, tedy to, co bychom si z informace odnesli, pokud bychom ji dále nestudovali. Druhá otázka je, co text říká ve skutečnosti – lze zjistit něco, co plyne mezi řádky? Není pro autora sdělení důležité podstrčení ještě něčeho, čeho bychom si běžně nevšimli? Třeba pocitu rozdělení, konspirace, strachu, …? Příklady: Odhalila temné síly za vražednými vakcínami. Nyní byla autorka bestsellerů nalezena mrtvá z AC24 nebo Od UFO k záhadám starověkého Egypta: Top 3 pochybných konspiračních teorií, které se ukázaly být pravdivé ze Sputniku.

Komu? (Whom?) U informací není důležité jen co, ale také komu je text určený. Často může obsahovat dělení na „my a oni“ (hodní a zlí, křesťané a muslimové, inteligentní a voliči Miloše Zemana, voliči sluníčkáři a realisté atp. – s tím, že text vždy spojí své sdělení s přičleněním se do jedné z takto utvořených skupin). Kdo jsou oni „my“? Může se stát, že například členové nějaké skupiny, voliči strany nebo příznivci určitých hodnot chtějí něco slyšet a autor zprávy jim to dopřeje. Typickým příkladem mohou být třeba fanouškovské stránky hokejového klubu, které všechny události a informace zrcadlí optikou klubismu, nikoli chladného odstupu a nadhledu.

Kdy? (When?) Kdy daná zpráva vznikla? Velice často je možné se setkat s tím, že určité manipulativní nebo lživé zprávy (a obrázky) kolují na internetu roky. Mnohdy se tváří jako nové nebo vycházející z osobní zkušenosti, ale ve skutečnosti jsou recyklátem dřívějších zpráv. Sledovat datum a místo vzniku se vyplatí. U obrázků je možné například využít vyhledávání pomocí TinEye.

Jak? (How?) Také formální náležitosti jsou součástí sdělení. Užívá autor expresivní výrazy? Je zpráva emočně laděná? Pak zřejmě chce zvýšit tlak na přijetí, vyvolání aktivity, naléhavost. Podobně problematickými znaky jsou velká písmena (kapitálky) nebo množství vykřičníků. Text, ve kterém je systematicky dehonestována jedna strana sporu nebo se v něm nacházejí argumentační fauly, nebude dobrým zdrojem pro vnímání světa. Příklady: Prskají a chtějí zakazovat! Aby nebyli za blbce, musí publikovat i to, co se jim nehodí. Radní Kňourek ukazuje, co se tradičním médiím nehodí do krámu z Parlamentních listů nebo Prezidentovo vánoční poselství: Projev, nebo vědecký pokus? Slintání psíků by Ivana Petroviče potěšilo. Doznání krásou nechtěného. Proč z nás chce Brusel rozvojovku? Zeman opět trhl oponou. Půjde do tuhého z Protiproudu. Všimněme si i mimořádné délky názvů článků.

Proč? (Why?) Tato otázka je klíčovou v dezinformačních kampaních. Proč někdo chce, abychom se dívali právě na toto sdělení? Proč píše tak a tak o tom a o tom? Je třeba si uvědomit, že informace jsou součástí komplexního pojetí různých kampaní, které mohou mít ekonomické, ale také politické pozadí. Hledat důvody toho, proč někdo nějakou informaci vypustil (a právě teď) je jedním z důležitých prvků hodnocení informací. Byť i zde platí, že je třeba postupovat s mírou, abychom nepropadli paranoidní beznaději. Například Alvarová se domnívá, že cílem slavného vulgárního projevu Miloše Zemana v Českém rozhlase bylo odvedení pozornosti od toho, že letěl z Číny soukromým letadlem patřícímu PPF.

Rádi bychom na tomto místě upozornili na to, že existují dokonce seznamy konspiračních dezinformačních webů, kde množství relevantních zdrojů je mizivě malé. Například zmíněné AC24, Protiproud, Sputnik nebo Parlamentní listy není možné číst s představou, že předávané informace jsou skutečně pravdivé. To jistě neznamená, že by se nemohla splést i seriózní média, jako je Český rozhlas, ČTK nebo třeba Aktuálně. V takovém případě jde ale většinou o omyl nebo chybu nezáměrnou, zatímco u dezinformačních serverů představuje práce se lží záměrnou činnost.

Existují také služby, které se snaží s falešnými informacemi bojovat systematickou analytickou prací. Mezi takové patří například Demagog, který ověřuje výroky politiků, nebo Manipulátoři, kteří se snaží sledovat vybrané mediální zprávy a nabízet na ně maximálně nezaujatý pohled. Jakkoli ani tyto služby nejsou samozřejmě bezchybné, tak lze říci, že pro základní pohyb v mediálním prostředí jsou nesmírně užitečné.


Autor
RNDr. Michal Černý, asistent na KISK