Než začnete psát

Přípravná fáze psaní může být zrádná ve dvou ohledech. První spočívá v tom, že si nic nepromyslíme a nenachystáme a hned začneme psát. To znamená, že vlastně veškerou přípravnou část vynecháme.  To může být zrádné v tom, že se z člověka místo odborníka stane střelec, který vlastně neví, co chce říci. Takový přístup může vést k jisté plochosti a povrchnosti, k tomu, že sdělení skončí u obecně známých zásad a floskulí a nikoli u skutečně podstatných a nových věcí. Výsledkem takového přistupu je text, který nikoho nebaví, nemá žádnou konzistenci ani nenese žádné užitečné sdělení.  

Druhá varianta, která je asi častější, spočívá naopak v přílišné pečlivosti přípravy, pro kterou se nesmírně dlouho nemůžete dobrat k psaní samotnému. Zde je třeba mít na mysli jednak to, že žádný text, který tvořímenení nikdy skutečně hotový a ideální a že všemu skutečně hluboce nikdy neporozumíme. Ale pokud nezačneme, nemáme nikdy možnost tomu skutečně do hloubky rozumět. Výsledek přístupu příliš přeceňujícího přípravu je nikdy neexistující text nebo věčný začátek. 

Jsou lidé, kteří si myslí, že věci rozumí, jen ji neumí popsat, že o ní umí hovořit v hospodě u piva, ale že jim chybí určitá specifická dovednost ji převést do odborného textu. Taková dovednost ale neexistuje – jde o kognitivní past. Právě v psaní se totiž nejrychleji a nejmarkantněji vidí, jak danému tématu někdo skutečně rozumí. Pokud během tvorby narazíte na to, že psát o něčem je najednou těžké, možná je to vhodný okamžik proto se zastavit a trochu si dostudovat. Doporučujeme takové zastavení vnímat jako vhodný indikátor vlastní znalostní saturace. 

Text psaný tak, že v průběhu jeho tvorby si nemusíte nic dočítat či dohledávat a že má jasnou strukturu a rozsah, je spíše výjimkou, protože během formulace myšlenek se objevují stále nové otázky či kontexty, ve kterých je třeba jít hlouběji a dále. Ideálem tedy může být zlatá střední cesta – na psaní se dobře připravme, ale ohraničme si čas, který na přípravu máte. Nebojme se začít, ale současně není od věci během psaní postupně nacházet skutečně zajímavé věci. 

Co si během přípravy promyslet? 

> Komu je text určen? Kdo je jeho cílovou skupinou? Tato otázka je zásadní, protože bude určovat také možné téma, respektive jeho zpracování, volbu odbornosti, množství a způsob citací atp. Například odborný text pro vědeckou komunitu se tak bude velmi lišit od popularizačního článku pro veřejnost. 

> Jakým jazykem bude text psán?V návaznosti na předchozí otázku zvolte adekvátní jazykové prostředky – v odborném textu pracujte s přísným dodržováním pojmosloví, v popularizačním pečlivě hledejte analogie a příklady, zjednodušujte. Také je dobré promyslet, jakou mluvnickou osobou budete text psát – v ich formě, v plurálu, neosobně? Pokud je to možné, je dobré se inspirovat podobným typem textů. Není-li úzus jednotný, vyberte si takovou mluvnickou osobu, ve které se vám píše nejlépe, ale snažte se ji co nejméně kombinovat s jinými. 

> Jak bude text dlouhý? Zcela jinak se píše text na jednu stránku a jinak zase kniha. Mít jasno o předpokládané délce textu je pro jeho zpracování zcela zásadní. 

> Máme k dispozici dostatek informací a zdrojů k tomu, abyste text napsali v požadované kvalitě a rozsahu? Na tuto otázku si přesněji odpovíte až během psaní, ale je dobré mít základní představu o tom, zda v práci nejsou kapitoly, o kterých ještě nic nevíte. 

Panuje obecné přesvědčení, že čím delší text je, tím větší potřebuje rozvahu a promýšlení. To může být částečně pravda, ale kratší útvary jsou naopak náročné v tom, že je třeba sdělení kondenzovat, precizovat, cídit, a to často více, než když s danou myšlenkou můžete pracovat v rámci většího rozsahu. Napsat špatnou dvoustránkovou seminární práci je jistě lehčí, než když bude mít stran deset, ale pokud má jít o kvalitní text, nemusí zde být rozdíl tak patrný. 

Pokud budete psát článek do časopisu, je nezbytné se nejdříve podívat na požadavky daného periodika a zkusit si přečíst některé ukázkové texty. Formální pravidla i rozsah textu vytyčují hranice psaní, do kterých je nutné se vejít, a současně vám pomohou najít správnou strukturu a styl. Samotná přípravná fáze psaní je značně individuální a není možné v ní dávat jasná a univerzální doporučení. Snad jen to, abyste si vyzkoušeli sami na sobě, co vám jako autorům funguje a pomáhá při vlastním psaní. 

Předběžný plán 

Lze identifikovat různé možnosti, jak se na psaní odborného textu připravit, tedy jakým způsobem by bylo možné a vhodné koncipovat něco, co bychom mohli označit jako předběžný plán. Ten by měl mít tři základní složky – strukturní, obsahově-literární a časovou. Všechny tři přitom mohou představovat jak silnou stránku samotného tvůrčího procesu, tak také jeho fatální slabinu. 

Pokud jde o časovou dimensi, tak o té už jsme hovořili výše – pokud chceme vytvořit určitý text, je vhodné si na tuto činnost vyhradit čas – od úvodního studia literatury, přes přípravu na psaní, psaní samotné, až po závěrečné úpravy a korektury. Asi nejčastějším problémem diplomových prací je, že studenti nezvládnout odhadnout svůj časový rámec a text je pak nedopsaný, nebo závěrečné kapitoly výrazně slabší než úvodní. Čím je člověk zkušenější, tím lépe se mu plánuje. Doporučujeme především z počátku počítat s jistou časovou rezervou a na plánování využít nějaký funkční systém. Nejlépe se asi hodí timeboxing, který se dá krásně spojit s Google Calendar. 

Druhá dimense je obsahově-laterální a míníme tím vlastní meritum věci, tedy obsah, který chceme někomu předat. Pro práci s literaturou je možné využít různé metody aktivního či kritického čtení, psát si poznámky či výpisky atp. Pokud tuto fázi podceníme, nemáme, co bychom mohli psát. Současně jde o činnost, kterou musíme umět určitým způsobem časově ohraničit a strukturovat. Zkuste co nejvíce dopředu odhadnout, co budete potřebovat mít přečteného a nastudovaného dříve, než se pustíte do vlastního tvůrčího procesu. 

Strukturní dimense označuje určitý přehled toho, co a v jakém pořadí chceme do textu promítnout. Se samotnou strukturou často mohou pomoci klíčové monografie nebo články k tématu, případně třeba požadovaný formát (IMRAD). Někomu vyhovuje více, jinému méně strukturovaný způsob přípravy, ale každý se s ním musí nějakým způsobem vypořádat. Níže ukážeme tři základní modely, jak ke konstrukci strukturní přípravy přistoupit. 

Osnova 

Systematicky orientovaní lidé využívají pro psaní čehokoli osnovu. Jde o klasický bodový seznam, který ukazuje, odkud a kam se má text postupně formovat a vyvíjet. Její sestavení vyžaduje jednu podmínku – abyste o daném tématu měli zcela jasno již dopředu. Jakkoli se na základních školách používá osnova pro umělecké textové útvary, mnohem více se hodí pro psaní odborných článků nebo argumentačních esejí. Pokud se rozhodnete pracovat s osnovou, je dobré mít na paměti několik zásad: 

  • Vyhněte se obecným floskulím – úvod, stať a závěr – v samotném textu vám nijak nepomohou a nenesou žádný obsah. Taková osnova je k ničemu, pokud není pečlivě rozepsaná. 
  • Nenechte se osnovou úplně svázat, obsah můžete přizpůsobit svým potřebám, pokud v průběhu psaní zjistíte, že něco chybí nebo přebývá. 
  • Osnovu můžete vytvořit pro kapitoly i jednotlivé odstavce. 
  • Můžete si stanovit rozsah kapitol u jednotlivých bodů v osnově. Pomůže vám to v tom, abyste u prvních kapitol nešli příliš do hloubky a na ostatní pak nezbyl prostor. Podobně si můžete určit čas na napsaní jednotlivých podtémat. 
  • Osnova vytyčuje obsah práce – jak jednotlivých kapitol, tak celého textu. 
  • Nebojte se s osnovou pracovat hypertextově. Jednotlivé body můžete navázat na zajímavé odkazy nebo poznámky či celé notebooky v poznámkovacím systému. 

Myšlenková mapa pro strukturu textu 

Pokud vám nevyhovuje lineárnost, ale přesto byste o struktuře měli rádi přehled, zkuste využít myšlenkovou mapu, která nemusí nabízet přesné pořadí ani obsah, ale ukazuje na myšlenkovou strukturu, kterou byste v textu rádi měli zachycenou. Myšlenkové mapě se podrobněji věnujeme v části věnované kreativním technikám, případně doporučujeme sáhnout po hojně dostupné literatuře. 

Metoda předběžných poznámek

Často se doporučuje forma psaní pomocí předběžných poznámek. Tato metoda je založena na myšlence, že když se seznamujete s problematikou, literaturou a promýšlíte dané téma, souběžně píšete první kousky textu. Podobně pracujete s poznámkovacím systémem. Díky tomu se dobře spojí zdroje s obsahem. Samotné psaní je pak činnost připomínající skládání mozaiky – vedle sebe se kladou jednotlivé připravené kousky a postupně se spojují. Jedná se o dobrou techniku, vyžaduje sice systematický přístup a pečlivost, ale ve výsledku se časově i kvalitou vyplatí. Vyzkoušejte si systém předběžných poznámek při přípravě podkladů pro seminární práci. 

Metoda průběžných poznámek může mít spoustu zajímavých variant. Například si můžete během libovolné četby psát poznámky, kousky úvah nebo struktur, které pak můžete libovolně použít. O jednom klasikovi české pedagogické literatury se říká, že knihy komponuje tak, že takové kousky vždy umně naskládá za sebe a doplní úvodem a závěrem. Ne vždy se to takto podaří, ale práce se zajímavými kousky a nápady může být velice praktická. 

Vyžaduje současně to, abychom byli poměrně pečliví v popisování jednotlivých poznámek tak, abychom se k nim mohli efektivně vracet. Hodně lidí si píše například poznámky do textu v knize, vkládá si tam lístečky, ale pak dané téma „zemře“ v zapomnění, protože se k něm už neumí vrátit a smysluplně ho použít. Pokud tedy sáhneme po systému s poznámkami, pamatujme také na to, že je musíme efektivně organisovat a třídit.