Neučte se sami

Jeden bývalý český premiér proslul větou, že ve dvou se to lépe táhne. Alespoň při učení je to většinou pravda.

Jednou z důležitých věcí, které s učením souvisí, je vztah ke společnosti. Učení je obecně sociální proces, jakkoli téma osobního vzdělávacího prostředí nebo sebeřízeného učení akcentují autonomní roli jedince, tak právě sociální aspekt učení je velice důležitý. Historicky první učení probíhalo přímo v rodové struktuře a učily se v něm děti od rodičů, prarodičů nebo jiných specializovaných odborníků (například šamanů). Důležité na společném učení je nejenom podpora samotného procesu, ale také motivace, zpětná vazba či podpora od druhých. Učení se ve společnosti je něčím, na co můžete – i ve vysokoškolském pojetí zajetí skript a knih – trochu zapomínat. V této části se proto zaměříme na některé vybrané aspekty společného učení. Nepůjde nám o didaktickou ani sociologickou analýzu, ale zaměříme se skutečně jen na některé praktické dopady, techniky nebo postupy, které mohou člověku pomoci.

Párové učení je velice zajímavý jev, který souvisí s tím, že velká část zdrojů i učebních příležitostí se nachází v online prostředí, které vytváří jisté sociální a komunikační bariéry. Jedním z dopadů této skutečnosti je pak malé procento studentů, kteří jsou schopni dokončovat MOOC kurzy. V tomto modelu učení dochází k tomu, že má dvojice (trojice až pětice) společnou shodu na tom, co se učí – může jít o školní kurz nebo o společnou práci na online kurzu, schází se a vzájemně si pomáhá. Skutečnost, že člověk nestuduje sám, je důležitá z hlediska motivace a vytrvalosti a současně možnost si nechat něco nejasného vysvětlit (anebo naopak učit druhého) je velice důležitá.

V párovém učení je vhodné stanovit si model, podle kterého se budete řídit a vytvářet dvojice, které si budou ideálně blízké jak lidsky, tak také znalostmi a zájmy tak, aby se mohly vzájemně rozvíjet. Jinou možností je pak práce s inklusivním nebo mezigeneračním učením, kdy si každý s účastníků vzdělávacího procesu odnáší něco jiného (například senior se naučí pracovat s počítačem a student se dozví o dějinách města v první polovině dvacátého století).

Také v párovém učení je vhodné nastavit si metriky, které vám umožní vyhodnocovat, zda je edukační proces efektivní nebo nikoliv.

Učení druhých představuje jinou zajímavou možnost vzdělávání. Říká se, že člověk se málokdy naučí věci tak dobře, jako když je musí vysvětlit někomu jinému. Jde současně o proces, kdy téma musíte sami pro sebe uchopit a zpracovat, nahlédnout jeho strukturu a zvládnout odpovídat na otázky druhých. Jakkoli tedy doučování těch, co něco neumí, může na první pohled vypadat jako ztráta času, z hlediska toho, co se člověk skutečně naučí, je to velice dobrá investice. Uvidíte, že věci, které jste někoho učili, si budete v mysli uchovávat lépe a déle než ty, které se člověk učí jen na zkoušku.

Kooperativní učení je jiným druhem učení se než všechny předchozí. Je založený na představě, že se člověk učí skrze nějaký projekt, který může mít reálný dopad anebo řeší určitý problém, případně jeho výstupem je nějaký (byť třeba i nehmotný artefakt) – od webové stránky po vědecký článek, od výzkumu informačního chování předškoláků až po vývoj aplikace na boj proti stresu. V rámci týmu si jednotliví členové dělí úkoly a pracují tak, aby dostali projekt do úspěšného konce. Díky práci v týmu je člověk více motivovaný, dopředu má většinou jen velice omezeně definované věci a činnosti, které se chce naučit, a musí reagovat na reálné problémy běžného světa.

Pozitivem je velký vztah k praxi, možnost vzájemné podpory a sdílení a také větší motivace spočívající v procesu tvorby něčeho smysluplného.

Sdílení a zpětná vazba má také k sociální dimensi učení velice blízko. Někteří pedagogové tvrdí, že samo učení je procesem aktivit, na které student získává zpětnou vazbu. Pokud se učíte sami, může se stát, že právě chybějící zpětná vazba vás bude brzdit. Proto je výhodné vytvářet si páry či komunity, v rámci kterých je možné tuto zpětnou vazbu nebo šířeji reflexi studia provádět. Nemusí jít o něco, co probíhá každý týden, ale jednou za čas je taková spolupráce na učení velice prospěšná. Také zde hraje pozitivní roli motivace studujících.

V neposlední řadě je možné párové učení využít také jako jistou formu supervize či mentoringu. Spolustudent může být ten člověk, se kterým budete hovořit o svém vzdělávání, postupu, problémech, a který vám díky kladení otázek může pomoci s tím, aby učení bylo efektivnější a zábavnější. Pro takové modely učení je vhodné, aby „mentor kolega“ měl alespoň základní povědomí o tom, jak postupovat.