Kreativita

Být kreativní je něco, co se hodí do každého životopisu. Tedy pokud víte, co to znamená a dokážete s ní pracovat.

Slovo kreativita pochází z latinského creo, což lze do češtiny přeložit jako tvořím. Jde tedy o schopnost tvořit. Kreativita není, což je třeba zdůraznit, nějakou trvalou dispozicí člověka. Nelze snadno říci, že jeden člověk je a druhý není kreativní. Kreativita je spíše stav mysli či proces, než trvalá dispozice, jakkoli je samozřejmé, že jsou lidé, kteří si takový stav umí navodit a naopak jiní, kteří se mu vytrvale vyhýbají. Obecně ale není třeba lidově „házet flintu do žita“, pokud máte pocit, že vaše myšlení není právě tvořivé. V průběhu kurzu si jednak ukážeme nějaká praktická cvičení na kreativitu a skutečnost, že i lidé, kteří jsou velice tvořiví, mají čas, kdy nic nového neobjevují.

Pro definici kreativity je třeba zmínit tzv. tvůrčí problémy. To jsou takové, jejichž řešení odpovídá právě kreativnímu myšlení. Lze je charakterizovat například následujícími čtyřmi body:

  1. Jsou nové – jejich řešení zatím neexistuje. Nemusí přitom nutně jít o nějaké obrovské problémy, ale často o drobné situace všedního dne.
  2. Jsou společensky důležité – kreativní myšlení obecně není možné spojit s vymýšlením absurdních a zbytečných věcí, jako je hranatý kruh, který může být sice pěknou kreativní rozcvičkou, ale tvůrčím problémem není. Je třeba, aby problém byl společensky uznaný alespoň v potenci (třeba ho nikdo zatím nemusí vidět).
  3. Jsou otevřené – jde často o široce a neostře definované problémy, které je třeba vhodně zúžit nebo pro ně identifikovat vhodný zdroj informací, který není snadno dostupný.
  4. Mají více správných odpovědí nebo cest, kterými se lze dostat k jejich řešení.

Samotné definování kreativity je složité a nejednoznačné, takže jde o typický tvůrčí problém. Marie Königová uvádí, že je to „schopnost vytváření nových kulturních technických, duchovních i materiálních hodnot ve všech oborech lidské činnosti. Tvořivost je aktivita, která přináší dosud neznámé a současně společenské výtvory.“ Theresa Amabile pak říká, že „dílo nebo řešení problému se považuje za kreativní do té míry, do jaké je novým, užitečným, správným a přínosným řešením zadaného úkolu a zároveň do jaké míry je úkol heuristický (objevný, originální, původní, předpokládající nové řešení) než algoritmický (známý úkol s rutinním řešením).“ Můžeme ji také vnímat jako „schopnost překonat tradiční myšlenky, pravidla, vzorce, vztahy a podobně; vytvořit smysluplné nové myšlenky, formy, metody, interpretace atp, za užití originality, progresivity nebo představivosti.“  Dalších definic by bylo možné najít mnoho.

U myšlení obecně je možné podle Guilforda rozlišovat mezi tzv. lineárním, tedy konvergentním a rozbíhavým, divergentním myšlení. Lineární myšlení je spojené se zaměřením se na předem známý, nebo alespoň logicky vyplývající proces řešení určitého problému. Postupujete v něm krok za krokem, až se dostanete k cíli. Takový způsob myšlení je velice důležitý v případě řešení již známých problémů, nebo třeba při popisu objevu nového jevu. Jeho zásadní výhodou je, že může být snadno opakovatelný a lze jej jednoduše zkoumat a zdokonalovat. Problémem takového myšlení ale může být naopak to, že obtížně nachází nová řešení, nápady či přístupy. Je tedy vnímané (většinou a ne zcela přesně) jako nekreativní. Naopak divergentní myšlení nesleduje jeden postup, ale snaží se pracovat s velkým množstvím informací, které tvůrčím způsobem reflektuje. Hledá více cest k řešení problémů, je nestrukturované, neopakovatelné, málo přesné. Preferuje kvantitu před kvalitou. Obvykle ho pak spojujeme s kreativitou.

Je vhodné se vyvarovat jednoduchého schematismu, že jedna z forem myšlení je lepší než druhá. Obě jsou důležité a hodí se na něco trochu jiného. S kreativitou se pojí ještě jeden problém, který jsme již naznačili, a to je spor kvality a kvantity. V kreativitě platí předpoklad, že kvantita tvoří kvalitu. Pokud budete produkovat velké množství nápadů a řešení bez ohledu na to, jak jsou dotažená nebo realizovatelná, tak dosáhnete lepších výsledků, než pokud se budete od začátku zaměřovat pouze na taková, která považujete za nosná a správná. Právě na této zásadě je založeno relativně velké množství kreativních technik.

Především v popularizační literatuře se hovoří o činnostech, které jsou spojené s určitou hemisférou. V takovém případě se s levou váže práce s jazykem, logikou, psaní, počítání, motorika či práce s časem. Pro pravou je pak typické vnímání hudby, barev, představivost, práce s prostorem či snění a citlivost pro komplexnost.

Co je to kreativní myšlení? A co kreativita?

Chcete se stát kreativním člověkem? Co je třeba udělat proto, abyste podpořili svoji tvořivost?

Uzavřená mysl je jeden z možných konceptů toho, proč nejsme tak kreativní, jak bychom chtěli.

Jaký je vztah mezi kreativitou a efektivitou? Proč je právě efektivita vnímaná jako určitý protiklad ke kreativitě?

Fáze kreativního procesu podle Grahama Wallase

Řada lidí si představuje, že velké objevy vědy jsou dílem náhody – někdo něco někde položí, zapomene či nechá a ono to zplesniví, ozáří se nebo se začne pohybovat. Podle toho pak máme před sebou objevy penicilínu, radioaktivity a vztahu magnetického pole a elektrického proudu. Jakoby věda a vědní obory byly dílem náhody. Ve skutečnosti to tak úplná náhoda není, jde jen o jednu ze čtyři fází, kterou v průběhu řešení problému procházíme.

Graham Wallas pojmenovává čtyři základní fáze kreativního procesu nebo obecně kreativního přístupu k řešení problémů. Pochopit mechanismus a význam jednotlivých fází je pro kreativní myšlení velice důležité, protože umožňuje zlepšit celý proces hledání myšlenek a nápadů.

Příprava

Klíčovým krokem, který není možné přeskočit, je příprava na řešení problému. V této fázi je třeba formulovat základní otázku či problém, na který budete hledat řešení. Často se může ukázat, že ta správná otázka je ve skutečnosti trochu jiná, ale práce v přípravné fázi se vrátí člověku vždycky. V tomto čase je třeba načítat, studovat, zkoušet počítat a experimentovat s řešeními, která člověka napadnou hned nebo jsou v oboru vnímaná jako standardní.

Všechny další fáze stojí a padají na tom, co si člověk během přípravy nastuduje a co v ní odpracuje. Nejde přitom jen o činnost, která by směřovala pouze k jedné konkrétní věci či fenoménu. Člověk nabyté zkušenosti pochopitelně používá i jinde při práci nad dalšími otázkami či úkoly.

Inkubace

Pokud problém není úplně triviální, často na jeho řešení nepřijdete hned. Inkubace je doba, kdy se nevěnujete přímo problému, ale děláte něco jiného. Důležité je, že jde o nevědomý proces. Mozek je ale konstruován takovým způsobem, že nedokončené úkoly neustále udržuje a zpracovává. To, co se někdy projevuje jako „černé svědomí“, které říká, že jste něco neudělali nebo nedotáhli, se zde objevuje v roli řešitele.

Tím, že děláte něco jiného, obohacujete svůj myšlenkový svět o nové podněty, které s řešením mohou pomoci. Není známé, jak inkubace reálně probíhá, někomu nejlépe funguje procházka, jinému návštěva galerie nebo třeba učení se jiného předmětu. Mozek ale podvědomě pracuje na problému a hledá vhodné řešení.

Odejít od nedokončeného úkolu nebo nevyřešené otázky tak nemusí být lenost, ale cílená snaha o podporu inkubace. Každý by si přitom měl vyzkoušet, co mu konkrétně nejvíce pomáhá a nejlépe vyhovuje.

Inspirace

Inspirace se někdy označuje jako „aha efekt“. Jde o okamžik, kdy řešení člověku najednou dojde, často nikoli po částech, ale celé naráz. Nejednou nemá trvalý charakter, takže se vyplatí pokusit se nápady získané v rámci této fáze rychle zapsat či jinak zpracovat. Jestliže se k nim pak třeba ráno vrátíte, mnohdy je možné je dopracovat a doplnit v detailech tak, aby výsledek byl skutečně dobrý. Inspirace je asi jediný krok, který se dá obtížně podporovat a rozvíjet cíleně. Řada tvůrčích krizí spočívá v tom, že inspirace nepřichází ani po relativně dobré přípravě a dlouhé době inkubace.

Verifikace

Někteří tzv. kreativní lidé nemají tuto fázi práce s nápadem dost silnou. Ne všechno, co člověk vymyslí, je skutečně funkční, zajímavé a užitečné. Kreativní člověk je schopen se na svůj nápad podívat s odstupem a kriticky ho zhodnotit. V případě, že najde nějaké problémy či nedostatky, je možné je použít jako základ pro další úvahy a postupovat iterativně směrem k optimálnímu řešení, kterého je člověk schopen.