Tvorba informací jako proces

Luciano Floridi, italský filosof působící na Oxfordu, upozorňuje, že existuje něco jako životní cyklus informace, který zahrnuje její tvorbu, využití, šíření a případně i zánik. Všechny informace pak existují v  něčem, co označuje jako infosféru, tedy informační prostředí, jehož jsme my lidé i stroje součástí. V této části kurzu bychom se chtěli zaměřit na proces tvorby informací a informačních artefaktů. Ve filosofii se někdy hovoří o tom, že člověk je homo faber. To může znamenat, že jeho bytnost je určována tím, co dělá, tedy prací. Tvorba informací tedy není něčím jednosměrným, není vypouštěním „balónků s  informacemi“, které nás nijak nezasahuje, ale je naopak procesem, který nás ovlivňuje. Řecké úsloví říká, že moudrost vchází do hlavy rukou. To znamená, že samotným tvořením se možná učíme a poznáváme více, než by se na první pohled mohlo zdát. 

Podle Bible je člověk stvořený k  Božímu obrazu, což je možné vykládat různě, ale klíčové je, že tato věta je zasazená do příběhu o stvoření. To, co činí člověka odlišným od zbytku zvířat, je schopnost svobodně tvořit. Tvorba je něčím, co na jedné straně vyžaduje svobodu, ale současně je spojená s  odpovědností. Člověk není, pokud bychom měli parafrázovat Tháleta, tím, co jí, ale tím, co dělá. Jak upozorňuje Hannah Arendtová, život činný, tedy aktivita člověka ve světě a jeho zodpovědnost za něj, je tím, co dává člověku jeho specifickou hodnotu, jistou bytnost či osobitost. Člověk je tedy schopný a otevřený tvořit, dělat věci nové, přemýšlet o nich a nakládat s nimi. 

Tvorba současně nikdy není jednorázovým aktem, není zábleskem lidské geniality, ale je dlouhodobým procesem, o kterém je vhodné právě z  časového hlediska přemýšlet. Tvorba zabere jistý čas, má určité fáze, které vyžadují specifické přístupy ke své realizaci. Jestliže o sobě bude někdo tvrdit, že není tvůrčí, může to znamenat tři možné věci: 

  1. Je líný a do tvorby nechce investovat své životní zdroje, případně má jiné priority než rozvoj tvořivosti. 
  2. Neumí pracovat s  kreativitou jako s  procesem, což je něco, co se lze poměrně snadno naučit. 
  3. Má něco, co se označuje jako kreativní blok či blokáda, určitý mentální stav, který mu v kreativitě brání. V  takovém případě můžeme doporučit různé kreativní rozcvičky, tvůrčí psaní nebo jiné kreativní techniky. Pokud nejde o problém silně patologický, jde většinou velice jednoduše odstranit. 

Současně je třeba říci, že nikdo jako kreativní člověk neexistuje. Kreativita není otázkou plného nastavení bytí, které by bylo stále kreativní a s  proudem tvoření nikdy nepřestávalo. Jde více o určitý časový úsek, ve kterém je člověk schopen se na tvoření soustředit, ve kterém má flow a je do této činnosti natolik ponořen, že skutečně může tvořit. Umělci někdy hovoří o tom, že pociťují tvůrčí přetlak, že tvořit doslova musí. Ale také zde jde o výsledek jejich práce na sobě samých, nikoli o něco, co nezaslouženě dopadá jen na vybrané jedince. 

Ve veřejném diskursu se lze setkat s  představou, že kreativní může být každý, případně, že kreativita je záležitostí několika málo vyvolených a nadaných osob. Oba krajní přístupy jsou samozřejmě zavádějící, takže se někdy hovoří o takzvané malé a velké kreativitě, mezi kterými můžeme vidět plynulý přechod – od té nejmenší spojené se schopností napsat vzkaz na ledničku nebo namalovat výkres ve škole, až po tu nejvyšší spojenou s vědeckými objevy nebo zásadními uměleckými díly. Je přitom zřejmé, že se většina z nás bude pohybovat někde mezi oběma póly této škály a že nejde o neměnný stav – kreativitu je možné rozvíjet, prohlubovat, strukturovat, učit se ji. Není náhodou, že všichni „velikáni kreativity“ (od Kupky po Gödela, od Mozarta po Feynmana) se od někoho učili. 

Podobně neostré je to také s  přesvědčením, že všechno bylo již vytvořené a vynalezené. Austin Kleon napsal knihu s  přiléhavým názvem Kraď jako umělec, ve které se snaží ukázat, jak důležité je v procesu tvorby pracovat s tím, co už vytvořil někdo před námi. Takový přístup je nesmírně praktický, je rychlý a efektivní a v  procesu tvorby informací je možné ho jen doporučit (samozřejmě při respektování autorský práv), ale současně se domníváme, že tvorba jako jistá novost ve světě existuje. Ostatně naše diplomové práce, knihy v  knihkupectví nebo nové a nové vynálezy jsou toho důkazem. Kreativní člověk dokáže spojit již vytvořené do nového celku, ve kterém tuto novost dokáže identifikovat. 

Pokud hovoříme o tom, že bychom měli být schopni něco nové tvořit, pak je třeba doplnit ještě dvě drobnosti. Tou první je těsný vztah tvorby a vzdělanosti. Čím bude člověk sečtělejší a vzdělanější, tím snazší a zajímavější bude jeho tvorba (při zvládnutí techniky). Pokud si tedy člověk připadá netvořivý, často je to spojené s tím, že málo čte. Bez čtení (a vlastní práce, třeba v laboratoři nebo nad výzkumem) se žádná intelektuální práce neobejde. Kreativita vyžaduje čas naplněný prací. Za druhé – pokud něco tvoříme, zkoušejme přemýšlet nad tím, co je v  tom ono nové a „neukradené“ (v dobrém slova smyslu) a na to se zaměřme. Odborník tuto esenci své práce umí najít a dovede se na ni soustředit. Proto jsou výsledky jeho práce dobré.