Odborný text a jeho styl

Odborný text  představuje v  akademickém prostředí zřejmě nejčastější formu vědecké komunikace. Poslední tři slova z  předchozí věty jsou klíčem k  porozumění tomu, o  co v  této formě práce s  textem jde. 

Jedná se o  text, který pracuje s  poměrně jasnou a  pevně danou formou. Pokud se podíváte do odborných časopisů, tak v  rámci jednotlivých druhů textů (přehledové studie, výzkumné studie, recenze, polemiky aj.) najdete nápadně podobné struktury práce s  obsahem. Typicky jde o  text, který začíná samostatným úvodem, na konci je přehledové shrnutí a  nastínění dalších výzkumných otázek. Prostřední část textu, která je nejdelší, je pak věnována samotnému obsahu sdělení. Tato část má téměř vždy nejméně tři podčásti – první vymezuje současný stav vědeckého bádání a  jeho reflexi v  literatuře, druhá je metodologická a  třetí aplikuje metodologii na konkrétní situaci či  problém. Všechny tři části na sebe těsně navazují.

Z hlediska samotného způsobu výstavby textu je možné se setkat s tzv. německým stylem, který je u nás asi nejrozšířenější a představuje to, co si asi většina lidí představí pod pojmem odborný text – hutný, strohý, bez emocí a osobního kontextu, jasný, přehledný s jednou možnou interpretační linkou. Signifikantní bývají nepříliš marketingově lákavé názvy takto psaných knih i článků. Uplatňuje se v přírodních i technických vědách, své zastánce (a časopisy) má také v humanitních či společensky vědních oblastech. (například slavný článek Alberta Einsteina se jmenuje K elektrodynamice pohybujících se těles) 

 

Francouzský styl je typický svou metaforičností, užívá obrazů, přirovnání a metafor, které dávají textu čtivější a literárně hodnotnější ráz. Text může mít až charakter eseje, ve kterém ustupuje do pozadí detailní analýza výzkumu a autor se zaměřuje na výsledky, a především na jejich komplexní interpretaci. (například filosofický text od Henriho Bergsona nese název Hmota a paměť, od Pierra Teilharda de Chardina pak Vesmír a lidstvo atp.) 

 

Anglosaský styl je něčím, co se od osmdesátých let začíná v oblasti vědeckého publikování hojně uplatňovat. Stojí někde mezi německým a francouzským, ale má také svá vlastní specifika. Důraz je kladen na vysvětlení motivace autora k napsání textu, ale také na implikace do praxe. Text musí být schopen jasně a přesvědčivě říci, co z něj vlastně plyne a proč. Je vnímaný nikoli jako umělecké dílo nebo jako výzkumná zpráva, ale jako komunikační akt, čemuž odpovídá také typicky marketingově zajímavý název (například špičková kniha z oblasti kognitivní lingvistiky od George Lakoffa se jmenuje Ženy, oheň a nebezpečné věci). 

Některé běžné druhy článků 

V  prostředí, kde „se dělá věda“, se můžete setkat s  formáty, které ve svém názvu přímo poukazují na vědecký přístup či  metodu, v  níž jsou zpracovány. Mohou existovat buď samostatně v  podobě odborného článku, nebo jsou součástí odborných textů jiné povahy, například kvalifikačních prací. Níže najdete bližší informace o  stěžejních formátech. 

Níže uváděný soupis není samozřejmě ani úplný a ani jediný možný. Než se pustíte do práce na článku do konkrétního časopisu, velice doporučujeme projít si pokyny pro autory. Dozvíte se zde stanovený rozsah a druhy přijímaných článků, ale také třeba to, jakým způsobem se má citovat a odkazovat na literaturu. Náš „seznam“ je tak spíše typologií, která může člověka navést na to, co rád dělá, než nějakým závazným kánonem, kterého by bylo nutné se nějak pečlivě držet. 

Komparace

Komparace je formátem, který je založený na porovnávání dvou (nebo více) přístupů či fenoménů mezi sebou – např. „Pojetí prostoru u Tomáše Akvinského a Augustina z Hippo“ nebo „Pojem síly v kvantové a klasické fyzice“. Z příkladů je jasné, že musí být artikulováno, co je porovnáváno, případně proč. V úvodu práce nastíníte význam a důvody sepsání takového textu, dále popíšete metodu srovnávání a pak samotnou komparaci. V závěru je možné shrnout případné praktické implikace nebo celkové vyznění textu. Jde o formát častý a v případě rozumně zvolené látky také jednoduchý a dobře proveditelný. 

Kompilace

Kompilace je asi nejčastějším formátem studentských odborných textů, ale v běžné vědecké komunikaci se s ní setkáváme spíše méně. Kompilace vychází z jasně zvoleného tématu, například „Rytířské turnaje v Praze“, ke kterému se snažíte získat co nejvíce zdrojů. Výsledkem je tedy dobrý přehled o tom, kdo a co o daném tématu kdy napsal nebo řekl. Kompilace má částečně subjektivní charakter, výběr jednotlivých výroků nebo pramenů vychází z erudice a narativu autora. Pokud má jít o kompilaci kvalitní, je třeba, abyste pouze nevršili zdroje, ale prováděli jejich syntézu, porovnání a propojení a vyvozovali vlastní závěry. 

Přehledová studie

Přehledová studie je podobná kompilaci, ale má systematický charakter. Obsahuje po úvodu zařazenou metodologickou část, v níž popisujete, jaké zdroje jste vybrali a jakým způsobem s nimi pracujete. Typickým příkladem může být „Pojem svobody v Českém filosofickém časopise v letech 1945-1960“. Metodologie se týká jak získávání a výběru zdrojů, tak také nakládání s nimi. Tento žánr představuje často základní východisko pro další vědecké zkoumání nebo bývá zařazován jako jedna z prvních kapitol některých vědeckých monografií. Je náročná na systematičnost, ale jinak málo problematická, a je tedy vhodná i pro méně zkušené autory. 

Teoretická stať

Teoretická stať se věnuje problému, který chce studovat pouze z hlediska logické argumentace nebo metodologie. Není spojená s aplikací, maximálně z ní získává argumenty pro své závěry, případě může být spojena s predikcí určitých jevů. Jde o klasický vědecký článek delšího rozsahu, často bez jasně akcentované metodologie. Klíčem k úspěchu je zde logická argumentace a výstavba textu, a především originální pohled na nějaký problém či fenomén. Příkladem takového článku může být „Jednoelektronový vesmír jako teoretický model reagující na některé problémy spojené s kvantovou gravitací“. Název bývá často delší a jde o nejsložitěji koncipovaný odborný text. 

Empirická stať

Empirická stať je podobná teoretické, ale obsahuje vlastní výzkumná zjištění. Výstavba tohoto typu článku je většinou taková: úvod popisující motivaci a zkoumaný problém; teoretické vymezení a uchopení tématu (povětšinou s odkazem na předchozí výzkumná zjištění); formulace hypotéz či předpokladů; dále výzkumný design, data a jejich interpretace; diskuze výsledků a komparace s teoretickou částí a závěr. Rozsahem i náročností je empirická stať podobná stati teoretické. 

Recenze

Recenze je relativně nenáročný formát, který se objevuje v odborných časopisech. V úvodní části je představena a shrnuta monografie či jiné recenzované dílo, dále je provedena kritická reflexe vybraných částí, ať již jde o diskuzi chyb, problematizaci závěrů nebo polemiku s metodami. Na závěr je provedena jistá konkluze – zatímco většina recenze je často silně kritická, závěr může být smířlivější či empatičtější. 

Esej

V angloamerickém světě patří psaní esejí k základním typům akademické práce, eseje ale postupně získávají oblibu také u nás. Jde o text subjektivní, ale současně odborně laděný, ve kterém autor formuluje svůj názor, argumentuje. Esej je literárně náročný formát, který je třeba natrénovat – je nutné dodržet formální zásady, rozsah, strukturu, být přesný, stylisticky na výši, formulovat složité myšlenky do srozumitelných vět, argumentovat. Zkuste najít nějakou odbornou esej od Zdeňka Neubauera nebo Jana Sokola a přečíst si ji. Čím se liší od běžného odborného textu? 

Vědeckost textu pak předjímá to, že je v něm obsažena jasná a srozumitelná metoda práce s fakty a informacemi, důraz na originálnost, výzkum, nový pohled na problém. Komunikace je pak spojena s užitým jazykem, který by měl být přesný, jasný, srozumitelný, respektující odborné zvyklosti. Není třeba v něm vysvětlovat základy, typicky se nabízí jasný pohled přímo na danou problematiku, který bude dostupný a zajímavý pro odborníka. 

Pamatujme, že psaní odborného textu má málo kdy lineární strukturu. Často v  něm můžeme přeskakovat, doplňovat ho nebo ho postupně vylepšovat. Je ale ideální, pokud tušíme, v jakém tematickém a formálním rámci se s  ním pohybujeme, protože nám to umožní s  ním vhodně pracovat.

Anotace, abstrakt a klíčová slova 

Pokud máte text dopsaný, je nutné ho doplnit o tzv. redukovaný text. Nejčastěji se pracuje s dvěma kratšími textovými útvary: 

Abstrakt

Abstrakt obsahuje všechna důležitá sdělení z článku. Je v něm stručně nastíněno vše potřebné – metodologie, závěry, způsob práce, téma. Bývá často delší (například na stránku), je tedy jistou kondenzací obsahu daného textového útvaru. Čtenáře neláká, ale seznamuje s vlastními výsledky. Abstrakt typicky odpovídá na otázky – co jsme studovali, jakým způsobem a s jakými výsledky. 

Anotace

Anotace je typicky kratší a jejím cílem je říci, co bude obsahem článku, nalákat, zaujmout (v novinářském prostředí se často označuje jako perex). Neprozrazuje výsledky ani metody, ale upozorňuje na to, že by si dílo měl člověk přečíst. Má vysvětlující nebo doporučující ráz. 

Odborné zdroje většinou pracují s abstrakty, popularizační s anotacemi. Jakkoli to z výše uvedeného dělení může vypadat, že jde o dva zcela oddělené útvary, často se mezi nimi volně přechází a hranice mohou být neostré. Přehlednosti nepomáhá ani fakt, že angličtina často mezi anotací a abstraktem nerozlišuje (někdy se objevuje také varianta rozšířeného abstraktu, který je delší a obsahuje reference na literaturu).  

Abstrakt i anotace jsou klíčové (spolu s názvem článku) proto, abychom čtenáře nalákali k přečtení celého článku. Zde se opět vracíme k tomu, co jsme zmiňovali na začátku – dobrý autor ví, co je v  jeho textu zajímavé a objevné a umí to stručně a jasně popsat do abstraktu či anotace. Čím méně jasné jsou vaše výsledky, tím hůře se celý text píše. Zatímco u vlastního článku většinou můžete mít věty, které je možné případně vyškrtnout, v  abstraktu šetřete každým slovem. Typický rozsah je někde mezi 500 znaky (asi jeden delší odstavec) až 300 slovy (to je trochu méněnež má tato podkapitolka). Zde je vidět, že zatímco v  českém prostředí se rozsah textu typicky počítá na znaky (případně na normostrany, což je 1800 znaků včetně mezer), v anglosaském prostředí jde vždy o počet slov (výjimečně o počty stran dle konkrétní šablony). 

Na klíčová slova jsme narazili již v případě vyhledávání. Zde stojíme v  opačné roli, neboť chceme klíčová slova přiřadit článku či knize. Snažíme se držet úzu časopisu a zvolit taková, která budou adekvátně široká, dostatečně výstižná a přesná. Zkusme se přitom zamyslet nad tím, pod jakými klíčovými slovy bychom daný text sami hledali.