Když máme připravený celý design vzdělávacího procesu, nalezené vhodné schéma posloupnosti a rozčlenění jednotlivých objektů i připravené interakce v synchronní a asynchronní podobě, můžeme přistoupit k tomu, že vše, tak jak to máme nachystané, přeneseme do digitálního prostředí. Tento krok by na první pohled mohl vypadat velice banálně, neboť jde jen o „klikání“, vlastně technickou záležitost. Musíme však upozornit na některé aspekty, které dokládají, že to tak být nemusí.

První otázka, která se nabízí, je to, jaké prostředí vůbec zvolit. První možností je využít pravidla, že instituce má jedno své prostředí pro online kurzy a s ním také pracuje. Snažíme se tedy hledat takový postup, který bude pro uživatele pochopitelný, logický, kdy budou chodit do známého prostředí a nemusí se učit ničemu novému nebo se registrovat v dalších službách. Opět jde o snahu o snížení kognitivní zátěže, ale také o pravidlo zjednodušující marketing, propagaci a umožňující větší expertnost tvůrčího týmu.

V českém prostředí jde nejčastěji o prostředí Moodle, ale lze se setkat také s OpenEDx a dalšími platformami. Důležité je, že každé prostředí přináší specifické možnosti studia, má jiné preferované funkce a možnosti. To znamená, že v typickém příkladě je výběr vzdělávacích forem a druhů médií ovlivněn tím, s jakou platformou pracujeme. Udělat na OpenEDx textový kurz bez využití videí bude divné, stejně jako pokusit se o opačnou kombinaci v Moodle.

Ideální variantou by mělo být to, že podle nachystaného průchodu volíme platformu s ohledem na použité vzdělávací objekty a potřeby cílové skupiny. Jde o i ideální cestu pro atomické kurzy, hledání nového prostředí pro vzdělávací instituci, která umožňuje skutečně naplno využít vše, co jsme si v předchozích krocích pracně připravili.

V reálném světě bude jistě do úvahy vstupovat cena, zkušenosti, a právě konkrétní možnosti dané instituce. V takovém případě je vhodné mít tuto volbu provedou co nejdříve a až s ohledem na ni designovat a tvořit jednotlivé objekty a aktivity.