V tomto bodě máme na mysli především diskuzi o problematice synchronní a asynchronní výuky, tedy především rozvahu o tom, jakým způsobem má probíhat interakce uvnitř kurzu. Pokud bychom opět měli připojit nějaký obecný komentář, pak lze říci, že nejčastěji preferované modely pracují s kombinovanou (blended) formou, která mezi jednotlivé bloky s online výukou řadí workshopové aktivity. Ne vždy je ale možné (nebo vhodné) jít touto cestou a v takovém případě pak musíme sledovat čistě online kurz.

Asynchronní výuka má velkou výhodu v tom, že si ji člověk může dělat tehdy, když má čas a prostor, lze ji snadno kombinovat s prací nebo se zaměstnáním, není třeba hledat formu nějakého potkávání se a typicky je méně náročná i na jazykové či komunikační kompetence učitele i studenta. Hlavním úskalím je ale otázka seberegulace a sociální izolace. Studium je vždy sociálním fenoménem a učit se sám je pro člověka velice náročné. Aby něco takového zvládl, musí investovat energii do toho, aby se do studia pustil, což znamená, že mu chybí jinde. Mezi nejčastější asynchronní formy patří:

• E-mailová komunikace
• Čtení materiálů
• Sledování videa
• Testy
• Individuální úkoly
• Portfolia
• Blogy

Jakousi přechodovou kategorii představují kombinované formy, které se snaží využít výhod obou hraničních přístupů. Nacházíme se v komunikačních módech, které na jednu stranu umožňují téměř okamžitou vzájemnou reakci, ale současně ji nutně nepředpokládají a lze s nimi stejně dobře pracovat i s časovým odstupem. Typickými zástupci této kategorie jsou:

• Průzkumy, ankety, dotazníky
• Sociální média
• Společné kolaborativní nástroje (nástěnky, tabule…)

Hlavním cílem synchronní výuky je odstranění pocitu, že jsme ve studiu sami. Jinými slovy, podpora aktivních a socializačních metod snižující pocit distance a zvyšující interaktivitu. Člověk se poměrně málo učí tím, že něco poslouchá nebo čte. Pro učení potřebuje aktivitu a tu mu mohou nabídnout právě synchronní formy studia. Jejich nevýhodou je však to, že nerespektují jednu z hlavních výhod e-learningu, tedy to, že je možné v něm postupovat vlastním tempem a v čase, který danému člověku vyhovuje. Z toho důvodu se někdy setkáváme s určitou fakultativností takových aktivit. Klasickými příklady synchronních komunikačních prvků jsou:

• (Video) chat
• Živá setkávání
• Online workshopy
• Sdílení aplikací
• Práce v reálném čase