Komunikace a spolupráce

Také v druhém tematickém celku či dimenzi můžeme vidět tři důležité okruhy témat, kterým je možné se v knihovně věnovat. Domníváme se, že tradiční oblasti, jako jsou „základy práce s e-mailem“, se stávají minoritní a je třeba je doplnit nebo rozvinout o další oblasti, které jsou z pohledu DigCompu klíčové.

Skutečnost, že druhý, s kým prostřednictvím technologií interagujeme, je také člověk se svými starostmi a emocemi, může na první pohled působit jako zcela zřejmá až banální. Ve skutečnosti velice málo prostoru věnujeme právě této měkké oblasti digitálních kompetencí – jak pochopit druhého, neeskalovat konflikty, chápat jeho kulturní odlišnost. To všechno jsou parametry zcela nezbytné pro jakoukoli smysluplnou komunikaci. Pokud se podíváme do diskusí na Facebooku nebo třeba na zpravodajských serverech jako je iDnes či Novinky, můžeme říci, že internet je plný lidí, kteří umí technicky ovládat počítač, ale tato jejich dovednost je sociálně patologickým jevem.

Rozměr zdvořilosti, netikety, je pro společné bytí v online prostředí zcela zásadní a mnoho lidí si ho – s pocitem anonymity nebo určité sociální distance – málo uvědomuje. Panuje stále silné přesvědčení, že online komunikace není tak skutečná jako ta běžná, že online světě vlastně o nic nejde. Ve skutečnosti je kyberšikana vážným společenským problémem, pravděpodobně psychicky náročnějším než běžná šikana. Domníváme se, že jistě má smysl učit využívat moderní komunikační technologie, ale vždy jen s touto sociálně etickou rovinou. Možná bychom si velké množství problémů ušetřili, kdybychom tuto úvahu dokázali provést již před dvaceti lety, kdy se s podobnými kurzy začínalo.

Komunikovat můžeme nejen s druhým člověkem, ale také se státní správou. Rozvoje e-governmentu je v Česku stále poměrně pomalý a zkostnatělý, ale mnoho služeb je již dostupných online a podle zákona 12/2020 Sb., což je Zákon o právu na digitální služby se bude celá situace rychle zlepšovat (alespoň tedy pokud jde o technická řešení a nabídku služeb). Pravděpodobné úzké hrdlo celého projektu bude v tom, aby ho začali používat lidé. A právě knihovny mohou hrát významnou roli určité spojky mezi státními úřady a jejich službami a občanem. Dokáží vysvětlovat, dělat školení, pomoci s obsluhou a pro mnohé i zajišťují přístup k internetu. Domníváme se, že i přestože se knihovny nestaly v masovém měřítku místy CzechPointu, mohou mít a budou mít velký podíl na tom, jakým způsobem budou lidé digitální služby konzumovat.

S tím souvisí tři důležité dimenze takové edukace či propagace:

• Vlastní práce se službou, technická pomoc – v této rovině se domníváme, že knihovny budou rychlou a silnou komunikační platformou. Od knihovníka je možné očekávat, že digitální služby zná a dokáže s nimi seznámit také uživatele.
• Diskuze nad tím, co to digitální služba znamená – tento rozměr bude důležitý a není vůbec snadný. Digitální služba není jen otázkou online připojení, ale nese s sebou řadu dalších aspektů, o kterých by se knihovna měla naučit s uživateli mluvit ‒ od bezpečnosti, po transparentnost procesů, rychlost jednotlivých úkonů až třeba po rozměr digitálního vyloučení.
• Odstraňování sociálních bariér – lze očekávat, že s digitálními službami budou primárně pracovat lidé s vyšším sociálním a kulturním kapitálem, tedy lidé celkově bohatší a vzdělanější. Pro kohezi společnosti bude ale zásadní, aby tyto služby byly dostupné také těm na okraji. Řadě osob mohou zajistit možnost vyšší společenské angažovanosti, participace na veřejném dění, pocit, že jejich hlas není zbytečný nebo že určitý zdravotní hendikep nemusí znamenat omezení jejich občanství. V této oblasti bude také role knihoven nenahraditelná, stát žádnou jinou podobnou infrastrukturu nemá k dispozici.

Knihovny jako komunitní centra nebo komunitní role knihoven je již téměř vyprázdněným pojmem, který zaznívá na všech konferencích věnovaných knihovnám u nás. Rádi bychom upozornili na dva rozměry, ve kterých lze s rozměrem spolupráce pracovat v kontextu digitálních kompetencí a domníváme se, že možná praktičtěji, než se nám to běžně daří. Digitální neznamená čistě digitální, to, v čem spatřujeme velký význam, je spíše uvažování o určité hybridnosti, o tom, že část spolupráce a aktivit probíhá online a jiná část prezenčně v knihovně. Tato hybridizace knihoven jde ruku v ruce s proměnou fondu (elektronické knihy a dokumenty, digitální sbírky, digitální knihovny) a současně reflektuje význam místa a prostoru, ve kterém se knihovna nachází.

První oblastí, kterou bychom rádi zmínili, je vzdělávání. Již poměrně dlouho se hovoří o vzájemném učení, o potřebě setkávat se s druhými i tehdy, když studujeme online. Tento rozměr je nesamozřejmý a může být velice užitečný, pokud ho dokážeme v knihovně rozvíjet. V současné době je nabídka kurzů online téměř nepřeberná, nacházíme je v češtině i v angličtině, dlouhé i krátké. Jednou z funkcí knihovny může být to, že vybere vzdělávací obsah (konkrétní kurz) a nabídne k němu ekosystém spolupráce – dostupnou literaturu ve fondu, pravidelný čas na setkávání se studujících, pomoc či konzultaci knihovníka atp. Bez ohledu na to, zda vlastní vzdělávání probíhá v knihovně či mimo ni a studenti do knihovny jen volně dochází, jde o jeden z nástrojů jak plnit vzdělávací roli, posilovat vzdělání čtenářů a současně jim pomoci v tom, aby míra úspěšného dokončení kurzů byla podstatně vyšší.

Druhou oblastí spolupráce je podpora coworkingových aktivit – řada lidí pracuje z domova, studenti mají omezené studijní prostory a chápat knihovnu jako místo, kam je možné přijít a pracovat, ať již individuálně nebo týmově, je cenné. Současně knihovna k těmto činnostem může nabízet poměrně širokou podporu – od školení v digitálních nástrojích či time managementových postupech, přes podporu v literatuře až po místa na porady (ať už virtuální či fyzické) nebo dostupnou techniku (tiskárny, skenery, monitory…).

Co si přečíst?