Bezpečnost

Také téma bezpečnosti bývá, díky dlouhodobé práci Pavly Kovářové (Vizváry), v knihovnách přítomné. Pozornost se soustředí především na patologické jevy a na útoky, které mohou být pro běžného uživatele nebezpečné. Lze se tak setkat s důrazem na digitální stopu, otázku kyberšikany, počítačových virů, phishingu a podobná témata, která jsou pro uživatele potenciálně velice důležitá. Tuto složku bezpečnosti není možné podcenit nejméně ze dvou důvodů. Tím prvním je individuální osobní neštěstí nebo problém, na který narazí člověk, kterého se taková událost dotkne. Pokud jde knihovnám o obecné dobro, tak právě v takové oblasti musí být aktivní a mít možnost s ní efektivně edukačně nakládat. A to především proto, že zatímco o tom, že se máme rozhlížet na ulici nebo nemáme hovořit s cizími lidmi s námi rodiče hovořili, zda mezigenerační učení zcela chybí. To vede k podceňování celé problematiky a současně k absenci pozitivních vzorů. Uživatelé často nemají kde takovou kompetenční výbavu získat.

Pokud knihovny sledují určitou sociálně pedagogickou nebo volnočasovou linku, můžeme říci, že osvojování si těchto bezpečnostních mechanismů je pro digitální kompetence zásadní. Pokud je lidé mít nebudou, bude jejich pobyt v kyberprostoru spojený s velkým rizikem a bude se formovat jako určité sociálně patologické chování. Osvojit si práci s nástrojem neznamená získat dovednost s ním zacházet tak, aby nebyl nebezpečný pro uživatele ani pro jeho okolí. Je zajímavé, že zatímco u automobilu tuto diferenci chápeme poměrně snadno, tak v případě digitálních technologií ji silně bagatelizujeme.

Mimo tento individuální rozměr je zde ještě rozměr sociální. Jedna z klíčových věcí, které občan po státu požaduje, je bezpečnost. Bezpečnost je, jak píše David Hume, jedním z důvodů, proč je ochoten platit daně a přistoupit na to, že sdílí společný prostor s dalšími lidmi, kteří ho omezují v tom, co by mohl dělat. Na rozdíl od antického Řecka jsme si odvykli nést za bezpečnost osobní zodpovědnost a nasazení a přenechali jsme ji profesionálům. Ostatně i pro určitou politickou argumentaci je podstatné, že Česko patří mezi nejbezpečnější země na světě. Problém s kyberbezpečností je v tom, že jen její část může obstarávat stát. Velké břímě leží na uživateli, který na to není ale nijak připraven nebo vybaven, a často ani netuší, že by se o něco takového měl zajímat.

Pokud ale lidé zakusí onu nebezpečnost, dojde k rychlé erozi důvěryhodnosti celého veřejného prostoru, což se v politice projeví změnou preferovaných stran, v oblasti digitálních služeb skepsí k jejich používání, polarizací společnosti, a především nárustem extrémismu a nacionalismu, který má izolacionistické a nostalgické tendence. Pokud knihovny chtějí hrát významnou roli v demokratizačním procesu společnosti, pak právě téma digitální bezpečnosti nebo bezpečnosti obecně musí být předmětem jejich silného a aktivního zájmu.

Rádi bychom se na tomto místě dotknuli ještě jednoho tématu, totiž digital wellbeingu či digitální rovnováhy. Jde o koncept, který zdůrazňuje, že se musíme naučit hledat rovnováhu mezi časem a činnostmi s technikou a bez ní. Moderní doba přinesla na jedné straně dostupnost technologií, na straně druhé řadu dílčích problémů, se kterými se musíme postupně vypořádávat – notifikace na mobilním telefonu znemožňují soustředění se na konkrétní činnost, takže jsme neustále rozptylováni novými zprávami a požadavky. Modré světlo z mobilních telefonů činí usínání náročnější a postupně se velké části lidí rozpadá ostrá hranice mezi prací a volným časem. Mají tak formálně hodně volna, ale skutečně volný čas téměř žádný. Přesycenost technologiemi vede k technostresu, ke snaze odmítat nové věci a postupně se snižující produktivitě práce. Toto pesimisticky vylíčené klima ale není nutné, jen je třeba se o něm naučit přemýšlet a pracovat s ním.

Právě strategie a techniky, které nás mají naučit vhodně pracovat s digitálními technologiemi, jsou jednou z důležitých částí celého rámce DigComp – jak jsme už uvedli vícekrát, samotná schopnost nakládat s technikou je důležitá, ale bez určité sociální vrstvy nemá valný smysl. Pokud má knihovna usilovat o rozvoj kompetencí svých uživatelů, pak je její místo také v této oblasti. Pokud bychom se do této oblasti chtěli podívat pečlivěji, tak sem bude určitě spadat problematika odpojení se a digitální střídmost, základy psychohygieny, organizace času a úkolů, etiketou řídící se činnost na sociálních sítích, nastavení pracovních procesů a prostředí pro učení se. Obecně se ukazuje, že i relativně malé a nenápadné činnosti (vypnutí notifikací, krátká procházka mezi prací a příchodem domů, filtr modrého světla v mobilním telefonu…), mohou mít na celkovou životní pohodu velice pozitivní vliv, pokud se s nimi začne včas.

Nevěnovat se tématu digitální rovnováhy znamená riskovat zátěž v podobě syndromu vyhoření, psychických problémů nebo snižování produktivity práce. Jde současně o téma, které se nesporně dotýká jak uživatelů knihovny, tak také jejich zaměstnanců. Ani oni by neměli být vyňati ze souboru vzdělávání a organizačních pravidel, která vedou ke spokojenější práci s technikou. Zásadní problém spočívá totiž v tom, že to, co na začátku vypadá jako drobnost, může skončit právě výše popsanými problémy. Prevence je v této oblasti vždy mnohem snazší a méně nepříjemná než snaha o odstraňování již existujících problémů.

Co si přečíst?